Cesta k lesní tůni

Jdeme cestou rozblácenou,
k tůni, o které ty víš,
k tůni v lese schoulené,
kam srny chodí pít.

Krok za krokem,
jsme blíž a blíž,
té pohádkové kráse,
les zahřívá nás
v náruči,
zvěř pozoruje plaše.

Už vítá nás,
tůně hlas,
zve nás blíž
a zve nás dál.
Hlas zurčivý,
hlas svádivý,
obtáčí svým
kouzlem nás.

Na kmeni stromu sedíme
a srny myslí vábíme
a srny marně voláme,
proč nepřišly dnes pít.

Májem srdce poblázněné
nás popohání zpátky
k pasece, která vklíněna
je do chvil naší lásky.

Teď cítím žár
i srdce var,
když líbáme se
a laskáme.
Čas marnivý,
čas mámivý,
odhání pryč
noc od nás.

Když den zas svou tvář odkrývá,
rosy v trávě přibývá,
rosa něžná, třpytivá,
nás nutí odejít.

Krok za krokem
se vzdalujem
té pohádkové kráse,
přírodě kolem slibujem,
že příště přijdem zase.