Textíky

Často sním a vzpomínky stárnou,
svůj pláč pokouším se skrýt,
v očích mi slzy chladnou,
ocelovou čepel nože do sebe si zkouším vrýt,
proč najednou zdá se šedý
krásně bílý sníh,
proč srdce s duší mám jako dva ledy
a ve tváři zamrzl mi smích.

Labyrintem času
jsem plul a táhl svůj kříž,
miloval jsem krásu,
najednou však vítr zadul
a já jsem zase stál ku pravdě blíž.

Zajatec hříchu,
v ženských srdcích dál se protloukám,
přeplněná studna citů,
vylévám svůj splín,
trosečník smíchu,
na širé moře vyplouvám,
dálnicí z pekla se řítí ďáblův syn,
nepočítám jména,
jsou zavátá ve vzpomínkách,
jako vystřelený šíp, znovu najdu nový cíl,
padlá duše sténá,
v mé nahotě mě objímá,
ten pohár slasti, kolikrát jsem z něj už takhle pil,
tak do tmy hříchu
dál pomalu se nořím,
černobílá usoužená tvář,
v očích dávno vyhasnutá zář,
zajatec smíchu,
v rozbouřených širých mořích,
trosečník lásky, tak to jsem já.

A tak si spílám,
kde mám sílu brát,
ze vzdušných zámků stavím si most,
na kolenou klečím,
zkouším si hrát,
pro lásku brečím,
nemám jí dost,
znám loučení,
ty šrámy z duše nevyvanou,
jsem králem toužení,
a hebkostí těl mě zas dostanou.

Desatero vět
nezabrání pohledům,
zbyl mi jen prázdný svět,
plný divných splínů a očí, které zvou,
bez jakýchkoliv ohledů,
smyslné vize dál vláčejí mě tmou,
kající se slova
si stále marně přemítám,
odněkud nikam,
sám ze sebe vyhnaný,
to všechno znova,
jako útes vlna stále omílá,
nicotné prázdno, všechno je prohraný,
a tak dál sám se světem beze slova smíchu
se samotou svou protloukám,
jsem zajatcem hříchu,
a tak dál tu zůstávám
se svým stínem sám,
a tak už mi jenom zbývá
věnovat se vzpomínkám.

Jen tu sedím, a nevím kudy kam,
a tak se dívám ke hvězdám,
hledám cestu svou,
kterou jiní po mně nikdy nenajdou,
ale asi se nikdy nedovím,
kam měl bych teď plout,
v myšlenkách klín,
jak zbavit se starých pout,
když zase přijdou ty bezvýznamné chvíle,
kdy bloudím černou tmou,
kdy nenacházím cíle
a mám pocity viny,
které na povrch se rvou,
ale asi už dost užil jsem si psiny,
protože teď do pekla mě zvou,
v hlavě myšlenky jenom, které lžou,
zajatče hříchu,
tak už dost, už užil sis smíchu,
teď už přestaň s tou hrou.

Bolest duše, žal a stesk,
a v očích prázdno,
jenom slzný lesk,
slova v hrdle váznou,
a tak se ptám,
proč jenom prostě nejde, jen tak sám,
roztáhnout křídla a vznést se ke hvězdám.

U srdce mě bolí
a z očí prší pláč,
život chutná solí,
to vše skrývá moje tvář,
kormidlo skutku
do svých rukou kdosi vzal,
smutný scénář, který zatím nikdo nedopsal,
marnost jak skála, po které zkouším lézt,
proč vlastně slézám, když se chci dotknout hvězd,
rozpůlené srdce a v žilách lávy proud,
na moři hříchu,
v temných vlnách plout,
s grimasou smíchu,
však v duši prázdno mám,
kdy odložím masku a na cestu správnou konečně se dám,
odlíčím svoji tvář,
do očí se vrátí lesk, radostná zář.

Toulám se mlhou snů,
začíná zas jeden z nudných dnů,
ten naivní hlas citů ve mně zní,
vyprávím svůj příběh poslední.

Útesy nevinných sebevrahů,
každý den se něčí osud naplní,
ztráty a nálezy minulých dnů
rekviem údolím tiše zní,
posvátná místa mění osudy v nás,
jdu řekou plnou kamení,
ten plamen lásky, co zahubil mráz,
rozlitou kaluží všedních dní.

Zůstal jsem zas,
jako trosečník,
sám,
hřích byl kdysi dobrý společník,
ale špatný pán,
odpusťte, teď sám se před sebou kaju
a vám se zpovídám.