Textíky

Tenký kulatý plíšek, který vám může pěkně zamotat život i bez toho, aby byl kouzelný. Kouzelné prstýnky neexistují, to všichni dobře víme, ale nemůžete popřít, že jisté vnitřní kouzlo mají. A když se k tomu připlete náhoda, snadno si lze domyslet, jak kouzelný ten lesklý kroužek vlastně není.

Je to navíc symbol. Nejlépe ho asi známe jako symbol spojení dvou duší mentálním poutem, jenž má překonat i smrt. Nekonečné spojení dvou jedinců, jedince a jedinkyně. I to je svým způsobem kouzlo, ačkoliv v tom není nic nadpřirozeného.

Nic nadpřirozeného nebylo ani v Davidovi, mladém studentovi vysoké školy, a přesto okouzlil jednu z místních dívek na výměnném pobytu v Anglii. Jeho vyvolenou byla Ann, Ann Bondová.

„Ann, Ann Bondová,” představovala se ráda. Do drsného výrazu agenta 007 jí ale zbývalo ještě mnoho.

Náš páreček se seznámil v internetové kavárně, odkud David ve své nepřítomnosti řídil své internetové „obchodní centrum” o nějaký ten poledník na východ. Ann zde pracovala jako číšnice. Pomocná síla, „které si v téhle zemi nedokážou dostatečně vážit,” jak s oblibou říkávala její matka. Ale Ann byla dobrosrdečná a dostatečně autoritativní, takže si zanedlouho ve svém novém povolání vybudovala nebývalý respekt.

Bylo to krásné mladé děvče, pár vrásek v obličeji jí snad malinko hyzdilo „face”, ale „image to všechno vynahradí,” sebevědomě si říkala vždy, když se na sebe zadívala do zrcadla.

„Víš, že jsou u nás číšnice v žebříčku prestiže povolání jen něco málo nad popelářkami?” To Davidovi vyrazilo dech.

„U nás bys byla královnou,” nepřímo ji lákal do své vlasti středoevropský donchuán.

„Budu,” prohlásila a dlouze se na něj zadívala.

Ten pohled byl sice tak nevinný, ale přesto se v něm skrývalo něco hlubšího, něco daleko důležitějšího, než by se mohlo zdát. Ann již byla rozhodnuta - až jejímu českému příteli pobyt zde skončí, za nějaké čtyři dny se vydá do srdce Evropy.

Ta cesta do srdce Evropy se trochu opozdila, ale byly tu dvě další srdce, která se moc toužila spojit, a i přes nějaké ty menší i větší problémy se naši dva zaláskovaní teenageři setkali po dvou týdnech od toho dne na letišti v pražské Ruzyni.

„Ya be to!” ozvalo se přes půl letištního terminálu. A zatímco jejich kufry padaly do pro ně vyhrazených prostor, padali si ti dva do náručí. Znovu a znovu.

V životě Ann začala zcela nová epocha. Rovnýma nohama spadla do cizí země, již až těsně před opuštěním svého rodného kraje konečně našla na mapě.

„Czech republic!” To slovo vyznělo při vzpomínce na deset dní neviděného přítele tak kouzelně!

„Jen aby tam nebyli Čečenci,” pomyslela si, „a azbuka! ... Ale David žádný Rus není, tak to snad bude O.K.!”

O.K. byl let, O.K. bylo jejich radostné shledání, O.K. byl náhle celý svět. Nestačilo jí těch několik tisíc esemesek, co mu přes moře poslala. Bylo něco úplně jiného, když se s ním teď objímala.

Měla chuť skládat básně, když jí byly jazykem druhé osoby očišťovány dásně. Ale zvyknout si tady, to zatím O.K. nebylo.

„Ale bude,” povzbuzovala se v nitru, „půjde to jedna báseň!” A už jí zase oblizoval dáseň...

„Tohle jsou rodiče,” řekl, Ann se zaculila.

„Vypadáte báječně!” pravil hlas té hlavy české rodiny a přítel se na ni významě pousmál. I tenhle úsměv, stejně jako pohled, který mu „budoucí královna” věnovala v kavárně, v sobě skrýval skrytý, důležitější význam.

„Česká kuchyně je vskutku výborná!” poznamenala Ann při společném celohodinovém obědě. Interiér byl v Anglii o něčem jiném, ale výsledný produkt kuchařského snažení přítelovy matky byl znamenitý.

Po dobrém obědě následoval dobrý zákusek a dobře prožitý den zakončil polibek na dobrou noc.

Za několik desítek dnů se z krásné Angličanky vyklubala krásná Češka - a přítel se zase všude mohl chlubit, že u nás jsou ty holky nejhezčí.

Český Ráj, Adršpach, Moravský kras, Krkonoše... Ann se měla v České republice jako v bavlnce, když jí přítel ukázal všechny krásy světa, nebo vlastně „jen” Čech.

Z té bavlnky se za chvíli začaly plést dupačky a přestože si musela občas dupnout, byla se svým přítelem spokojená navýsost. Teď už ne „královnu matku”, ale „královnu Klause, nebo jak se ten jejich king jmenuje.”

Po českém domově českoanglického páru pobíhala zanedlouho dvě malá Čechoangličátka. Jedno z nich byla Čechoangličanka - ta, co se dostala na nohy, začala prohánět Čechy. Druhé z dětí byl Čechoangličák - ten si zatím hrál s českými angličáky, než začal kvačit za Češkami, a Angličankami v českoanglické škole.

Za pár let možná bude na světě další Čechoangličan, či snad Čechočechoangličan, anebo přecejen Čechočech, Čechočeška?

Čechů a Angličanů už bylo okolo a v zásobě tolik, že jeden z Čechů David daroval jedné Angličance Ann český prsten od anglického klenotníka a vzniklo jedno českoanglické manželství.

Ten chrabrý český prsten zatnul tipec všem Angličanům, kteří snad ještě doufali, že se Ann vrátí do rodné vlasti a vztah nevydrží. Z Ann ale byla Anna, češtinu měla v malíčku a prsten definitivně ukončil všechny potenciální otazníky.

Ale to už vlastně dokázaly ty děti, nemyslíte? Tak přecejen není ten prsten kouzelný... a nebo vlastně je?

Kouzelný byl už od toho okamžiku, kdy na něj ti dva pomysleli. O to kouzelnějším se pak stal, když si ho ten den vzájemně vyměnili. To už z jednoho vysněného prstenu byly vlastně dva skutečné, avšak jako jeden celek. V tom je už určitě něco kouzelného. Ale v čem to kouzlo spočívá?

To ví pán... PRSTEN!