Povídky - různé

Jistě už se vám někdy stalo, že vám u řezníka prodali o hodně větší kus masa, než jste původně vlastně chtěli. Oni si tak zvedli tržbu a vám zase zvedli hladinu adrenalinu v krvi, protože kdyby jste na obvyklou otázku: „Je to o kousek víc, můžu to nechat?” odpověděli: „Ne.”, byla by z vašeho kousku masa amputována ta nejkrásnější a nejlibovější část.

Řezníci to dělají schválně, protože nevěřím tomu, že člověk, který za den rozseká, nakrájí, nebo rozemele tři krávy a pět prasat, neumí odhadnout půl kila, a místo toho „odťafne” o dvacet deka víc. A této jejich vlastnosti využijte v boji proti kupování něčeho, co vlastně ani nechcete.

Já osobně jsem u naší řeznice známý tím, že si kupuji „za dvacet korun něco na polévku” a když se mne řeznice zeptá, jestli to může nechat, když je toho o trochu víc, odpovím: „Klidně, ale víc, než dvacku stejně nemám.” Málokdy se stane, že ta žena něco odřízne. Většinou to dopadne tak, že kousek zabalí, hlasitě řekne: „Dobrou chuť!”, já poděkuji a odejdu. Za zády ještě zaslechnu slovo: „chudák”, ale z toho si nic nedělám, protože mne hřeje dobrý pocit, že jsem levně pořídil maso na polévku pro celou rodinu na dva dny, protože kdybych utratil o dvacku víc, bylo by té polévky stejné množství i chuti.

Abyste řezníka přelstili, nemusíte nakupovat jako u benzínky (za 100, za 200, za 300...), ale musíte vědět, kolik masa chcete koupit. Stačí, když to uděláte jako já 16.12.1994 v 15.30.

Chtěl jsem tenkrát půl kila jater, a když jsem stál ve frontě, všiml jsem si, jak si jedna stará paní sama pro sebe říká: „No tak půjdu pěšky, když mi na autobus nezbylo.”
A když na mne přišla řada, přál jsem si třicet deka jater.
„Je to o trochu víc,” řekla řeznice.
„Kolik?”
„Čtyřicet osm deka.”
Na tuto chvíli jsem čekal a nahlas, tak jako ona, když mi přeje dobrou chuť, jsem řekl: „Ale jó, já jsem chtěl stejně půl kila.”
A ona se hned nabídla: „Tak já vám ten kousek ještě přidám.”
„Ale ne, vy byste mi ukrojila nejmíň deset deka a to já nechci. Raději ta dvě deka oželím.”

Od té chvíle si všichni kupující přáli různá neobvyklá množství něčeho, a pak nadšeně souhlasili s tím, že se to může nechat, protože to bylo stále o trošku méně, než měli původně v úmyslu koupit. A to datum si tak přesně pamatuji proto, protože od té doby mne místní řeznice nenazývá mým jménem.