Horolezecký sešup

Po dlouhém putování africkou divočinou jsme konečně stanuli pod vrcholkem našeho cíle. Je to kopec osaměle vystupující z jednotvárné krajiny, který tu působí jako magnet na oči.

Magnet. Kéž bych měl taky magnetické pole a protipólem jiného magnetu, jenž bych si na sebe připevnil, by nás přitahovala síla vytouženého bodu naší lezecké kariéry k sobě a šlo se nám jako po rovince.

Vtipkuju, to by nebylo nic pro nás dva borce. Karel udělal Anapurnu, já před chvílí polévku z místních skrovných plodin. Prostě tam vylezem a šups dolů. Jakýpak problém?

Výstup to byl poměrně nenáročný, ale u mě na rok. Karel je profesionál - hodně mi pomohl nahoru. A nezaviněně i dolů. Lepší cestu nemohl vybrat, zem pod nohama se nám drolila jako žmoulenka.

Dobrá zpráva je, že jsme zřejmě zdolali rekord v rychlosti sestupu. Dolů to šlo jako - po zadku. V mžiku jsme obklopeni mrakem prachu, lepší než kdyby to byli komáři.

Sebevědomí nám stouplo, i když jsme zase dole.