Lucie

Prochází se městem, jmenuje se Lucie. K zemi zvolna padá déšť a omývá ulice, stromy a tváře lidí. Těch si však Lucie nevšímá. Vzpomíná na kluka, kterého jen tak letmo zahlédla v autobuse, otočil se za ní a něžně se usmál. Musela na něho pořád myslet.

Sklonila se a najednou ucítila číši rukou na svém rameni. „Slečno, prosím vás nevíte, kolik je hodin?”

Ohlédla se a zůstala jako opařená stát, začne věřit na zázraky? To je on, kluk, který se za ní otočil.

Navázal rozhovor a doprovodil ji domů. Jmenoval se Martin. Před domem ji vzal za ruku a zašeptal jí: „Hledal jsem tě dlouho, moc dlouho, už jsem tě konečně našel.”

Sklonil k ní hlavu a políbil ji. Zamilovala se!

Od té doby spolu podnikali výlety do okolí, oba věděli, že se nechtějí rozejít, až jednou... Šla domů a viděla ho po boku jiné dívky, smáli se a dívka ho chytla za ruku, políbil ji a nastoupili do autobusu.

Lucie stála na protějším chodníku a chtěla zavolat: „Martine, vrať se!” Rozběhla se domů, plakala.

Večer se po bytě rozléhá pronikavé bzučení telefonu, nemohlo však vzbudit dívku, kterou na vždy uspal plyn z úmyslně puštěného hořáku. Ani Martin už nemohl Lucii říct, že ta dívka byla jeho sestra, která se po dlouhé době vrátila z ciziny.

Zase padá déšť, omývá ulice, lidi a k zemi se sklání rakev s Lucií. Martinovi stékají velké krůpěje slz. Tak těžké, nasáklé bolestí a žalem, dopadají na sněhobílou obálku, kde na růžovém lístku stojí napsáno: „MILUJI TĚ, SNAD PROTO UMÍRÁM. SBOHEM, TVOJE LUCIE.”