Povídky

Jak na revizora v metru? Na to je mnoho receptů, zde je jeden z nich.


Já osobně mám vyzkoušeno, že nejlepší způsob, jak přivolat pozornost revizora, je model „vůbec nevím, že tam někdo stojí”. Sám totiž často v metru čtu, a to i za chůze, takže si jich obvykle skutečně nevšimnu. Výsledkem je, že jsem v 90% kontrolován.

Osobně se stavím k revizorům tak, že je asi opravdu třeba, aby tu práci někdo dělal, ale já to rozhodně nikdy nebudu a naštěstí ani nikoho takového neznám.

Mám velmi milou vzpomínku na jednoho konkrétního revizora. Na „dolním” Můstku pobíhal hned za turnikety dlouhou dobu takový postarší člověk v kabátu, mírně odulý a zarudlý v obličeji.

Ti, kdo si na něj vzpomenou, mi jistě dají za pravdu, že to byl opravdový revizorský Messerschmit; typický případ člověka, který revizorováním ospravedlňoval svou náturu.

Jednou, když jsem hodlal projít do metra a viděl ho tam mlsně kroužit, jsem dostal ďábelský nápad, který jsem okamžitě zrealizoval.

Označil jsem si normálně jízdenku, potom minutu počkal a označil si ještě jednu v jiném označovadle. Potom jsem se pokusil o průnik na nepřátelské území právě pomocí metody „pekelně spěchám, nemám na nikoho náladu a nic nevidím”.

Pochopitelně mě jeho radary zachytily hned na hraně akčního rádia a okamžitě jsem byl klasifikován jako „NESMÍ mi uniknout”, přímo jsem to viděl v jeho hladovém pohledu.

Vzápětí jsem byl odchycen a zkontrolován (teď si vybavuji, že ten chlap měl mimořádně odporný zvyk držet toho, s kým mluvil, za předloktí), načež aniž bych čekal, až mi jízdenku zklamaně vrátí, pokračoval jsem v chůzi.

„No halo!” zakřičel na mě.

Já se zastavil a odpověděl: „Co halo?”

„Vemte si to,” podával mi jízdenku.

„Proč?” já na to s nechápavým výrazem.

Revizor: „Jak proč?”

Já: „Co jak proč?”

Revizor: „No vemte si ten lístek!”

Já: „Povídám, že nechápu, proč bych si měl brát od vás nějakej lístek.”

Revizor (lehce znejistěl): „No protože je v pořádku.”

Já: „To je sice možný, ale mě je to fuk. Je to všechno?”

V té chvíli revizor ještě víc zbrunátněl, chvíli byl zticha a jen tiše bublal, načež vyštěkl: „Revize jízdenek!”

Já: „Děláte si srandu, ne? Teď jste mě kontroloval!”

Revizor: „Jo?! Tak kde máte lístek, co?!”

Já: „To vám může být v tuhle chvíli fuk, protože my dva už jsme vyřízený.”

Revizor: „Tak to teda ne! Ukažte mi lístek.”

Já: „Jestli si myslíte, že mě budete celou dobu obíhat a kontrolovat, jste na omylu.”

Takto jsme rozmlouvali a já mezitím sjížděl po schodech do útrob metra. Než jsme se stačili domluvit na tom, v jakých časových intervalech má smysl kontrolovat jednu a tu samou osobu, stalo se to, co jsem si strašně přál: před námi postával strážce zákona. Revizor se k němu rozběhl jako ke spáse.

„Pane příslušníku, zjistěte tohodle mladíka,” volal zadýchaně.

Byl jsem požádán o doklady a zatímco v nich příslušník listoval, povídám: „Ježiš, to jsem rád, že vás vidím. Tenhle člověk mi nahoře zkontroloval jízdenku a od tý doby za mnou pořád pobíhá a obtěžuje mě. Kdoví, jestli je to vůbec revizor.”

Revizor už byl tak vycukanej, že se zmohl pouze na: „Nemá jízdenku!”

A při tom na mě ukazoval tak, jak asi musel Michael ukazovat ohnivým mečem. Pak už to bylo jednoduché. Příslušník řekl: „Ukažte mi jízdenku.”

Já jsem vytáhl TU DRUHOU, příslušník ji zkontroloval, pak ji ukázal revizorovi, který ji zkontroloval taky a porovnal s tou první - a zkameněl. Bohužel jsem musel odejít, aby bylo dílo správně dokonáno, ale to sousoší si budu pamatovat do smrti.